Teče voda strouhou
Pod Sulkovcem, tam je mostek
Na věži hodiny ztemna bijou
Teče voda po potoku dolů
Brzy po záhoně
Když sem já jel za mou milou
Kováři umouněný
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět
Až pudeš vokolo
Pásla milá, pásla koně
Vytisknout písničky
~~~~~~~~~~
~~~~~ ~ ~~~~ ~~~
~~~~ ~~ ~~~~ ~~~
~~~ ~~~~~ ~~~~~
~~~ ~~~~~~ ~~~~
~ ~~~ ~~~~~~ ~~~
~~~ ~~~~ ~~~~~~
~~~ ~~~~ ~~ ~~
~~~~ ~~ ~~~~~~
~~~ ~~~ ~~~ ~~~

Škola & Oběd

Scénář z vystoupení pro rok 2016

Ze dvora ven

Scénář z vystoupení pro rok 2013

Mami, povídej...

Scénář z vystoupení pro rok 2012

Vtom troubit počaly...

Scénář z vánočního vystoupení 2012

Na pasece

Scénář z vystoupení pro rok 2011

Svatou dobu již tu máme

Scénář z vánočního vystoupení 2011

Buchty, vdolky, chléb

Scénář z vystoupení pro rok 2010

O nejstarší horácké písničce

Autor: Josef Hora

Pan Kuba v 1. čísle časopisu Český lid z roku 1925 uvažuje nad stářím písničky „Chmelíčku, chmeli“. (Na tuto úvahu později navázal pan Úlehla v kapitole „Doložená starobylost“ své knihy „Živá píseň“.) Kdybychom nejstarší písničku hledali ve sborníku „Písničky a popěvky ze severu Horácka“, asi bychom hádali na některou z čísel 20-22 ve starých tóninách, a je možné, že by to bylo správně. Je tu však ještě jeden – a zcela nenápadný – kandidát, a to písnička č. 248, Když jsem já sloužil.

Pokud jde o její text, konstatuji v komentáři, že má své příbuzné u Chorvatů. Vzájemné předávání a přebírání melodií, textů i úplných písniček je mezi sousedními národy zcela běžný jev, ale s Chorvaty jsme ztratili bezprostřední kontakt v 10. století v důsledku bavorské kolonizace tehdejší Východní marky, dnes Rakouska (spíš o něco později, protože Bavoři původní slovanské obyvatelstvo nevyhubili). Zajímavý pohled na hudební formu, u této písničky použitou, přináší Vladimír Karbusický v knize „Nejstarší pověsti české“ (vydala Mladá fronta v edici Kolumbus roku 1966) v kapitole, nazvané „Zachoval se nám úryvek staročeské hrdinské prózy?“. Podle jeho (velmi přesvědčivého a vícekrát dokumentovaného) popisu dvorní pěvci (jokulátoři, někdy zvaní též žakléři, u nás působící hlavně v XI. století, ale tehdy se jejich funkce už blížila ukončení) měli své zpěvy komponovány takovou formou, že první polovina řádku obsahovala od 5 do 8 slabik (při použití předtaktí a/nebo triol i víc) a druhá polovina neměnně 5 (nepočítaje v to případné předtaktí, jako je tomu třeba u Námořnického bálu z repertoáru Waldemara Matušky). A když spočítáme slabiky písničky o tom, co jsem si vysloužil, zjistíme, že „když jsem já sloužil“ a „vysloužil jsem si“ jich má 5, „a to kuře krákoře“ nebo „má panenka leží“ 7, „a ten vůl líže sůl“ 6 a „a to tele hubou mele“ nebo „a ta kráva mléko dává“ 8, zatímco jsem si nevysloužil ani kuře, ani krávu nebo tele, ale „kuřátko“, „kravičku“ a „telátko“, aby to se slovy „za to“ dalo právě a neměnně 5 slabik.

Dovedu si docela dobře představit, že naše písnička sloužila jako učební pomůcka pro negramotné žáčky v jokulátorské škole, nutno však vzít v úvahu také fakt, že hudební formy se udržují velmi dlouho po svém vzniku (a rozkvětu). Vliv výše popsaného heldenliedu je velmi patrný u písničky „Teče voda, teče“ (Erben2278), jejíž text uvádím podle podání Marie Vovesné z Římova s počtem slabik prvního řádku bez předtaktí: (Informace pro neznalé jejího nápěvu: druhý řádek začíná rovněž jedno-slabičným předtaktím.)

Teče voda, teče (5) od potoka k řece,
namluvil si jeden mladý hulán (10) modrooké děvče.
Ach, mámo, mamičko (5), dejte vy mně rady,
naučil se za mnou chodit (7) jeden hulán mladý.
Ach, dcero, dcero milá (6), zanechej hulána,
huláni pryč odmašírujou (9), ty zůstaneš sama.
Ach, mámo, mamičko (5), špatná vaše rada,
já už mám uzel svázanej (8), půjdu s hulánama.

Pro zajímavost uvádím ještě americkou lidovou písničku v překladu Jana Wericha (nebo možná Jiřího Voskovce a taky je možné, že společném); zde si ovšem musíme uvědomit, že tato verze jednak ne-prošla u lidové písně obvyklým kolektivním opracováním, jednak v posledním verši se autorovi (nebo autorům) nepodařilo vměstnat smysl obsahu do počtu slabik originálu:

Já co mládenec byl jsem sám a sám (10) pláteníkem na venku, a jedno jediný, co jsem kdy vyved (10), měl jsem rád svou panenku, já měl ji celou zimu rád (7) a léto necelé, a jedno jediný, já ji chtěl ohřát (10), když padla chladná rosa do jetele. Jednou v noci za mnou přišla (8) vikýřem z pavlače a kolem krku mně vzala (7), dala se do pláče. Plakala, bědovala moc (7), klekla u postele, já v náručí ji hřál pak celou noc (9), když padla chladná rosa do jetele. Ještě jsem mládenec a jsem se synem (10) pláteníkem na venku, a vždycky, když se mu do očí dívám (10), myslím na tu panenku. Myslím na tu zimu tenkrát (7) a léto necelé, a jak jsem ji v náručí ohřál kolikrát (10), když padla chladná rosa do jetele.

Důslednou pětislabičnost druhé poloviny řádku lze pozorovat i u dalších písniček, začínajících předtaktím, i když už mají pevnou strukturu, ať už lidových, jako Měla sem holoubka (Erben2311) nebo Stojí hruška v širém poli (varianta k Erben2323, jak ji známe z podání Lubomíra Vraspíra s Muzikou Bohemikou) či „vlastenské“ „Nad Berounkou pod Tetínem“ nebo sokolské „Hoj, vzhůru, pestrý sokole“ (Autor jejího textu použil stejného schématu i u své básně Znám křišťálovou studánku.) a ještě u ve XX. století vzniklých „Malý hošík černovlasý“ a skautské „Přes hory, skály, lesy“, zejména takových, které líčí nějakou událost. (Samozřejmě nejen u nás – stejné platí u americké o Clementine nebo ruské o Stěnku Razinovi, a zrovna tak i o sovětských Po dolinam i po vzgorjam, Svjaščennaja vojna nebo Zeljonymi prostorami. Stojí však za povšimnutí, že písničky s předtaktím se z celé Moravy vyskytují pouze na Horácku – hranicích s Čechami, kde sídlil zeměpán, opěvovaný jokulátory).

Tolik k hudební stránce. Pokud jde o text písničky, o níž mluvíme, je téměř vyloučeno přenesení při chorvatské kolonizaci na jižní Moravě, neboť neprojevila na okolí žádný vliv, nelze však vyloučit přenos opačným směrem českými osadníky vojenské hranice habsburského mocnářství teprve v XVIII. století, což sice výše uvedenou hypotézu zpochybňuje, ale nevyvrací.

Na závěr ještě k otázce oprávněnosti zařazení písničky mezi horácké: Je-li správný můj názor, že pochází z 10. století, pak v době jejího vzniku se všude kolem nás rozkládaly hluboké hvozdy, do nichž žádný jokulátor neměl důvod vkročit. Jakmile však – ať už odkudkoliv – přišli lidé, aby je žďářili (a novoměštili), přinesli si s sebou písničky, které ve chvíli, kdy se přišelci stali Horáky a Horákyněmi, začaly být horáckými.